Krátké příspěvky od Sandry Dodd - Just Add Light and Stir
Sandra Dodd už někdy od roku 2010 prakticky každý den zveřejňuje nějakou jednoduchou inspirativní myšlenku či citát v duchu radikálního unschoolingu. Na stránkách se lze přihlásit k odebírání na e-mail. Už mi mnohokrát po ránu dodala energii do nového dne...
Joyce Fetteroll
Pomohlo mi jasněji přemýšlet o unschoolingu, když jsem si uvědomila, že nejde o něco, co dělají děti. Unschooling je něco, co dělají rodiče. Unschooling znamená, že rodiče vytvářejí prostředí pro učení, ve kterém děti objevují a prozkoumávají, co je zajímá.
Unschoolingové děti nedělají nic neobyčejného. Dělají jen to, co přirozeně přichází. Dělají to, co zvířata s dlouhým dětstvím. Učí se tak, že se věnují tomu, co je zajímá, a to v prostředí, které jim poskytuje příležitosti k objevování.
Unschooling znamená, že něco výjimečného dělají rodiče. Záměrně vytvářejí prostředí, ve kterém dětem poskytují podporu, aby následovaly své zájmy.
Komentář (Cholly):
|
To mě jako matku soběstačných a uzavřených teenagerů obzvlášť oslovilo. Někdy mám pocit, že toho nedělám „dost“, když se starám o náš domov, zajišťuji stravu, neustále na telefonu něco zařizuji, vyhledávám různé věci a příležitosti, rozvážím děti a platím za vše možné a děti si mohou dělat to své. Ale to jen díky tomu, že dělám vše výše uvedené, a je milé, když mi někdo připomene, je to obyčejné, je ve skutečnosti neobyčejné. Díky! |
V roce 1997 se někdo ptal, jak si unschoolingové matky zachovávají trpělivost.
Ostatní matky mi říkají, že jsem podle nich trpělivá. Cítím se pak provinile, protože si dobře pamatuji všechny okamžiky, kdy jsem to zpackala, ale je pár věcí, co mi pomáhá.
Nejvíce mi pomohla skupina pro příbuzné alkoholiků „Adult Children of Alcoholics“ (Dospělé děti alkoholiků). Na setkání jsem chodila čtyři roky a naučila se mnoho uklidňujících a prospěšných technik. Jednou z nich je vzpomenout si, co jsem chtěla a potřebovala jako dítě. To se poté snažím dávat vlastním dětem. Nemám na mysli hračky či knihy. Myslím tím naslouchání, úsměvy, legraci, nechat je lézt na různé věci, i když jsem z toho nervózní, a nedávat přísné pokyny jako „Budeš doma v 17:45, jinak…“ nebo nepoužívat jiné blbosti na ovládání dětí. Věta, kterou jsem si z toho období učení odnesla, byla: „Jak důležité to je?“ a myslím, že tato krátká mantra může sama o sobě nesmírně pomoci. Pokud plýtváme svou energií a oslabujeme náš vztah s dětmi na tom, jak nosí ponožky a kde nechávají kartáček na zuby, nezbývá již nic na důležité věci. Já se snažím energii šetřit na důležité věci a nebýt tou, která určuje, co je důležité. Děti některé věci považují za velmi důležité a já se nutím (nejdříve, než se uklidním) věnovat pozornost také jejich záležitostem. Žádné „To je moc hezké, broučku,“ aniž bych jim věnovala pozornost. Když se mi občas stane, že to udělám, cítím se špatně a někdy se vrátím a řeknu: „Řekni mi to o té hře znovu. Promiň, neposlouchala jsem pořádně.“
Poté mě velmi ovlivnila organizace „La Leche League“ (Mezinárodní ligy na podporu kojení). Tam jsem se naučila, že co děti potřebují vědět, mají v sobě a že dítě a rodič jsou tým a ne protivníci. Posílilo to mou představu, že když jste milující, laskaví a trpěliví, budou děti chtít dělat to, oč je požádáte, a že k odstavení, odplenkování, separaci od matky a všem těm milníkům dospějí beze stresu a strachu, pokud je nebudete stresovat nebo strašit. Vypadá to vcelku jasně, ale naše kultura před nás staví tisíc překážek.
Při studiu meditace a východních náboženství jsem se naučila význam dýchání. Myslím, že způsobí vyprchání adrenalinu. Pamatuji si, že v 60. a 70. letech bylo velkou novinkou, že jogíni si opravdu svou vůlí dokáží zpomalit srdeční tep. No dobře. Lidé to již dřív dělali v kostele (ti, kteří se skutečně snaží „přestat a uznat“ – pozn. překl.: citace z bible, žalm 46, „Přestaňte! Vězte, že já jsem Bůh…“) po stovky let, ale nikoho nenapadlo rozjímající křesťany napojit a měřit. Když jsou lidé (rodiče nebo děti) rozrušení a na chvíli si myslí, že se něco musí stát PŘESNĚ TAKHLE nebo HNED TEĎ, dýchání pomáhá. Hluboký nádech a pomalý a co nejúplnější výdech. Západní verzí je: „Počítej do deseti.“ Zklidněte se a nechte adrenalin odplavat. Někteří lidé mají biochemické procesy, které se neovládají snadno, a někteří počítají moc rychle.
SandraDodd.com/parentingpeacefully
Zvolte tu lepší možnost
Funguje to úplně ve všech oblastech života: Pokaždé, když se rozhodujete, počkejte, dokud vás nenapadnou dvě možnosti, a zvolte tu lepší.
Vypadá to jednoduše, ale překvapilo mě, že když jsem o tom přemýšlela jako o způsobu, jak zlepšit kvalitu svého života, jsem zjistila, jak často jednám, aniž bych se opravdu zamyslela.
Čtěte, zkoušejte, vyčkejte a sledujte
Něco málo si přečtěte. Něco málo zkuste. Nedělejte to, čemu nerozumíte.
Chvilku počkejte. Pravděpodobně si změny nevšimnete okamžitě. Ale netahejte rostlinky ven za kořínky, abyste zjistili, zda rostou. To není dobré pro žádnou rostlinku ani pro žádné dítě. Buďte trpěliví. Důvěřujte tomu, že učení se může dít, když tomu dáte čas a prostor.
Sledujte vlastní děti. Jsou klidné? Jsou šťastné? Jsou zvídavé a zajímají se o věci? Nekazte jejich klid nebo spokojenost nahodilými omezeními, zostuzováním či nátlakem. Buďte jim partnerem.
Sandra Dodd, odpověď z roku 2000 na otázku: Může mi někdo vysvětlit „unschooling“?
Je to, jako když řeknete „ne“.
Jednoduše řekněte ne rokům ve škole, školním rozvrhům a očekáváním, školním návykům, strachům a terminologii. Prostě řekněte ne rozdělování světa na důležité a nedůležité věci, třídění vědomostí na matematiku, biologii, dějepis a jazyky, kde hudební, výtvarná a tělesná výchova jsou považovány za méně důležité.
Většina unschoolingu musí proběhnout uvnitř rodičů. Potřebují věnovat nějaký čas tomu, aby si utřídili, co je skutečné a co je jen konstrukt, rozpoznat, co se existuje přirozeně a co jen ve škole (a následně v myslích těch, kterým bylo vštěpováno, že škola je opravdový život, že to je pro děti práce na plný úvazek, že je důležitější než cokoli jiného, že je škola zachrání před nevědomostí a že je učiní šťastnými, bohatými a jaksepatří).
Je to to, co se stane, když cokoli souvisejícího se školou vypudíte ze svého života.
Život je sázka do loterie
Nemůžu zařídit, aby moje děti měly fajn život. Nemůžu ani zaručit jejich úspěch. Nemůžu přimět strom, aby rostl. Mohu ho zalévat a dát kolem něj plůtek, aby ho Keith nepřejel sekačkou na trávu, nebo požádat děti, aby na něj nelezly, dokud je malý.
Ten stromek bych mohla zničit všemi možnými způsoby. Mohla bych ho poškodit. Mohla bych ho zanedbávat. Ale nemohu předpovědět, kam poroste další větvička nebo jestli letos povyroste o polovinu či o třetinu. Nepovyroste každý rok stejně.
Mohla bych to s dětmi zpackat a učinit je nešťastnými a bránit v přístupu k některým věcem, ale nemůžu je přimět, aby se učily. Nemůžu zařídit, aby dospěly. Mohu jim poskytnout příležitosti a prostor k růstu, jídlo a vodu a pohodlnou postel.
Nemohu u druhého nic zaručit, ani u své vlastní rodiny. Vím, co škodí a co by mohlo pomoct.
Intenzita a pozornost
Pam Sorooshian:
Odpověď na otázku, zda je unschooling vhodný pro všechny: „Přijde na to. Myslím, že všechny děti se mohou učit, vyvíjet se a prospívat jako unschooleři. Ale také si myslím, že od rodičů unschoolerů to vyžaduje intenzivní pozornost věnovanou tomu, aby žili s nadšením a zápalem. Unschoolingoví rodiče pracují tvrdě. Například si musí vypěstovat vyšší citlivost na své děti, aby věděli, co jim nabídnout, kdy je podpořit, kdy se stáhnout, jak moc zaneprázdněné chtějí být, kolik potřebují samoty, kdy je trochu pošťouchnout a povzbudit, kdy se více zapojit a tak dál. A také je potřeba, aby rodiče pořád někde vzadu v mysli měli své děti a jejich zájmy, přemýšleli stále o tom, co by je mohlo zajímat. Přiváděli svět k nim a uváděli je do světa tak, jak to vyhovuje každému konkrétnímu dítěti. A to vyžaduje velkou dávku důvěry v to, že se dítě bude učit bez nátlaku zvnějšku.
Pokud omezení odstraníte, nasytí se a bude.
Svá vlastní rozhodnutí mohou činit pouze tehdy, pokud je jim dovoleno činit vlastní rozhodnutí.
Nemyslím si, že rovnováha přichází z omezení, ale někteří by si přáli, aby to tak bylo.
Měla jsem neteř, která nesměla jíst cukr. Naprosto nic s cukrem. Dcera hipíků na konci 60. a začátku 70. let.
Přijela k nám na pár dní, když jí bylo šest. Ohledně cukru jsme dodržovali pravidla její matky.
Našli jsme ji v poli, dřepěla nad dvoukilovým pytlíkem cukru a ládovala se oběma rukama jako opička, jak nejrychleji uměla, než ji někdo chytí.
To nebyla rovnováha.
Anebo byla. Byla to protiváha k tomu, co nesměla.
Moje děti si našly svou rovnováhu u jídla, televize, aktivit i spánku, protože se směly samy rozhodovat.
Otázka: Které zdroje používáte při vzdělávání dětí?
Odpověď (Sandra): My děti nevzděláváme. Snažíme se zařídit, aby měly tolik příležitostí k učení, že je ani nemohou využít všechny. Máme přátele se zajímavými povoláními a koníčky. Zveme je na návštěvy a navštěvujeme je. Máme doma plno knih, hudby, her, hraček, filmů, výtvarných potřeb, rostlin, jídla a kostýmů na převlékání. Neočekáváme, že učení bude probíhat doma nebo v muzeích, nýbrž víme, že k němu dochází všude. Neočekáváme, že k učení dojde za denního světla nebo ve všední dny. Víme, že probíhá neustále. A tak nepoužíváme „zdroje“ kromě toho, že každou věc, o které diskutujeme, kterou vidíme, cítíme, dotýkáme se jí nebo ji slyšíme či ochutnáme, vnímáme jako zdroj. Slovo zdroj nepoužíváme, protože jde o celý život.
„Unschooling je ve svém jádru pochopením toho, že učení je součástí lidské podstaty. Jde o uznání toho, že škola toto podkopává, když říká, že učení musí být organizované, strukturované a předávané. Škola tvrdí, že některé věci jsou na naučení tak těžké, že se musí vyučovat. Když děláte unschooling napůl, vaše sdělení je zmatené. Pokud aplikujete unschooling u matematiky, přírodních věd a čtení, ale udržujete strukturu u vědy o výživě a mediálních studií, tvrdíte, že zatímco u matematiky a spol. bohatý a zajímavý život zjevně stačí, nepomůže vám vypořádat se s náročnými obory zabývajícími se jídlem, televizí, videohrami a počítači.“
—Schuyler Waynforth
Buďte takoví
Chovejte se k nim tak, jak chcete, aby se chovali k ostatním. Je snadné být milý, když jsou děti milé. Děti potřebují vidět, jak lidé (vy) dokáží být trpěliví a laskaví, když život neplyne právě hladce. Potřebují vidět, jak se postavíte k tomu, když má někdo jiný názor. Uvidí to tím, jak se k nim chováte, když mají jiný názor než vy. Když s jejich potřebami a pocity nakládáte jako s méně důležitými, naučí se pokládat potřeby a pocity jiných za méně důležité. A potom, až budete staří a upoutaní na lůžko, řeknou: „Ne, už nepotřebuješ další čaj, ne, nemusíš ten pořad dokoukat. Mám na práci jiné věci, než se starat o tebe. Nevidíš, že jsem v jednom kole?"
— Joyce Fetteroll
I když seženete ty nejúžasnější pomůcky nebo hračky, co jen mohou unschooleři doporučit, přirozené učení nenajdete v hračkách, ale ve vztahu mezi dospělým a dítětem - ve svobodě, pohodě a času na objevování a přemýšlení.
„Zvenčí může unschooling vypadat jako žádné domácí práce, žádné večerky, žádné vzdělávání, žádná disciplína, žádná struktura, žádná omezení atd. Ale zevnitř je to o učení, vztazích, životu v mezích skutečných omezení, partnerství, překonávání bouřlivějších chvil, vytváření vztahů, souvislostí a spojení, radosti, zvídavosti, pozornosti, nadšení, možnostech, následování cest, legraci, narůstajícím pochopení, otevírání dveří…“
Debbie Regan